Pokud je to možné, vždy se spolu modlete!



Blízcí závislého člověka, kteří jej mají rádi, prožívají obrovskou míru bolesti, která se dá přirovnat pocitům člověka, kterému umírá někdo blízký. I oni prochází stádii od popírání a zavírání očí před realitou až po zoufalství a pokud zoufalství nepřekonají, často to má vliv na ně samotné, můžou propadnout do deprese nebo začít užívat návykové látky, mnoho z těchto lidí řeší svou situaci rozchodem s partnerem. Zoufalství je přímý důsledek zjištění, že cesta končí, že to “něco” v našem životě nejsem schopen ovlivnit, nemám žádné strategie, jak zachránit to, co v životě považuji za jeho nezbytnou součást. Zoufalství je pocit opírající se o zjištění, že jsem sám. Pravděpodobně každý z nás se někdy dostal do úzkých, kdy si z něčím nevěděl rady, na něco mu nestačily síly, dovednosti, atp. Zoufalství se často váže I k málo závažným problémům, které vyjadřujeme slovně:„ jsem z tebe zoufalý, jsem zoufalý z finanční, politické, a jiné situace“… Zoufalství vyjadřuje rovinu emocionálního stavu, podobnou topícímu se, který již vyzkoušel všechno, aby se zachránil, ale už nevidí žádnou pomoc nablízku. Zoufalství je emocionální stav, který je podobný přímému setkání se zmarem, smrtí. V tomto kontextu mně napadá biblický příběh Lazara, který umřel a jeho sestry si myslely, že to mohlo dopadnout jinak kdyby.... Marta I Marie své zoufalství vyjádřily takto: „Pane kdybys tady byl, Lazar by nezemřel!“ První věc, kterou můžeme u obou žen vidět je, že prožívaly vnitřní bolest, možná za jejich slovy byla dokonce výčitka. Každá se snažila se svým zoufalstvím vypořádat jinak, ale oběma je společné, že nevěděly jak. Prostě byly na konci cesty, ztrácely svého milovaného bratra, věřily, že se najde řešení, že neumře, že přijde někdo a vyřeší to. Lazar nakonec umřel a uvnitř zůstala jen prázdnota - bolest, ale zároveň potřeba se s novou situací nějak srovnat. Jejich vyjádření „kdybys“, ukazuje na to, že neví jak, že i ta možnost, kterou měly v zásobě selhala (obě si pravděpodobně říkaly, Ježíš o tom ví, přijde). Je konec, s tím končí i náš život tak, jak jsme jej doposud žili. Ano zoufalství vyjadřuje také míru hodnoty, kterou pro nás věci, které ztrácíme mají. Proto jsou někdy lidé zoufali z „malých“ věcí. Měla pro ně hodnotu, bez které si nedokázali představit svůj život. Najednou tato hodnota umírá nebo je ohrožena, jako v případech, kdy naše děti, partneři postupně umírají v drogách, alkoholu a jiných věcech. Tak jako mohou umírat naše vztahy, manželství. Přestávají být s námi. Velmi často tento stav prožívají rodiny, které svoji hodnotu vložili do dětí. Děti se staly jejich životem, a když pak chtějí odejít za svými životy, založit rodiny, jdou dál studovat, najdou si partnery, prožívají to jako vlastní smrt, kterou se pokouší zvrátit tím, že dětem brání různými prostředky realizovat vlastní životy. Často se to stává i v případech, kdy děti začnou vyznávat jiné hodnoty než jejich rodiče, místo toho aby rodiče dali dětem svobodu nést důsledky svých rozhodnutí, přizpůsobují ze zoufalství své hodnoty dospívajícím dětem. Zoufalství jako emocionální stav je tak často poslední záchvěv naší psychiky, jak se se ztrátou poprat. Nejsme již aktivní ve smyslu vlastních strategií, ale je to spíše signál druhým: „už si nevím rady“. Stejně jako Marie i Marta: „kdybys“ znamená přeneseně „co máme dělat?“ Následuje: „Ježíš zaplakal…“nevím, co se přesně za jeho pláčem skrývá, ale myslím si, že je to jednoduše soucit s bolestí a vším, co obě prožívaly. Nicméně, u toho to nekončí. Ježíš povolává Lazara zpět k životu. To, co nemůžeme udělat my pro bolest a skutečnou neschopnost vlastními silami, strategiemi ovlivnit druhé, udělá Ježíš. Nicméně potřebujeme mít ke komu plakat a také potřebujeme umět plakat s plačícími. Ježíš má být v každém z nás. Bolest dnešních vztahů, a to i v církvi je, že „hrajeme pro formu“, a to nám zabraňuje své zoufalství sdílet s druhými. Očekáváme nepochopení, odmítnutí, laciné rady, vyhýbavé pohledy. Ve skutečnosti lékem na zoufalství je utišení všech bolestí, které se zoufalstvím souvisí. Matka tiší své dítě v náručí tak dlouho, dokud nepřestane plakat, a to i přesto, že si svou bolest zavinilo vlastní nešikovností, a až poté hledá řešení jak zabránit podobné situaci, do které se dítě dostalo. Výčitky v chvíli bolesti nic nepomáhají! Utišení bolesti je prvním krokem k nalezení nové cesty. Dítě se nestydí plakat, je to vyjádřením stavu, ve kterém se nachází. Je otázkou, proč nepláčeme my. Dokonce se domnívám, že tam, kde bychom jako děti plakali, se jako dospělí smějeme, rozčilujeme nebo vyčítáme. Co na zoufalství „zabírá“ u nás samotných? Naslouchání a “pohlazení” k utišení, vzkříšená naděje a následná víra k novým skutkům. Naděje se rodí z náruče „tišící matky“ a víra z jejího slova moudrosti.